Milá Gab,
dovol, abych tě také přivítala mezi povalečkami a popřála ti ať se tady mezi námi cítíš skvěle a jako doma.
Tvé otázky v sobě řeší snad každý homosexuál, který vyrůstal ve světě té "normální" heterosexuální většiny. Neznám poměry ve tvé práci a netuším, jaké dosavadní výdobytky svým přiznáním riskuješ. Proto napíši ti jen něco ze svých vlastních zkušeností.
Také jsem zažívala ty nepříjemné a kousavé otázky lidí, co nedohlédnou ani na špičku vlastního nosu, otázky typu "kdy se budeš vdávat?" a podobně. A to nejen v práci, ale i v rodině, v okruhu nejbližších. Ke zlomu u mne došlo v době, kdy jsem si uvědomila, že chci také žít plnohodnotný život a ne se stále jen ohlížet přes rameno. Že mám na takový život právo jako všichni ostatní.
CO jsem provedla v práci prakticky ze dne na den. Nikoli tím způsobem "Ahoj holky, jsem lesba". Prostě jsem začla mluvit a jednat, jako by tato informace byla už nejméně 250 let stará. Věty jsem začínala třeba: Šly jsme s přítelkyní (později se ženou)... nebo dnes má večeři na starosti moje žena apod... Na udivené reakce a pohledy jsem nijak nereagovala. Kdo měl odvahu se na to přímo zeptat, tomu jsem to vysvětlila jednou větou, kterou jsem obvykle začla: Copak ty to nevíš? Rejpalky a rejpalové pak měli pocit, že v minulosti prošvihli ten nejnovější drb. Takto to funguje i v případě sousedů, kamkoli se přestěhuji (stěhovala jsem se dvakrát). Dnes musím říci, že se v mém okolí nad tímto faktem už nikdo ani nepozastaví. Mluvím o příhodách ze svého partnerského života stejně jako oni a na svou orientaci nikterak zvlášť neupozorňuji.
A kdy na toto budeš dostatečně dospělá, Gab?
Až si uvědomíš a přijmeš fakt, že názory druhých lidí na tebe nemají naprosto žádnou souvislost s tím, jaká skutečně jsi, protože se jedná pouze o projekci toho, jak sama sebe posuzuje daná osoba.
Přeji ti taktéž hezký večer.