Psycholog

Nástrahy života dokážou překvapit. Zde je místo, kde se můžete poradit, jak nástrahy řešit

Psycholog

Příspěvekod malacarodejnice v sobota 29.říjen 2011 13:54

Ahoj holky,
(ne)máte zkušenost s psychologem? Je toho na mě moc,ve škole je toho tolik,že nevím ani jak se jmenuju a myslím,že se to odráží i na tom,jak se chovám. A je to přesně to,co nechci. :oops: :-( Někteří učitelé zřejmě přišli o rozum se svými nároky na úspěšné zakončení předmětu. Takovou bolest hlavy jakou mám jsem zažila jen u maturity o svaťáku. Teď mě ta hlava bolí úplně stejně,akorát že už pátým týdnem. O tom co bude náročné se mi už zdají sny,bohužel ne s dobrým koncem.
Uživatelský avatar
malacarodejnice
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 116
Registrován: pondělí 29.srpen 2011 14:56
Rozdáno termixů: 15
Získáno termixů: 13

Re: Psycholog

Příspěvekod vlcek75 v neděle 30.říjen 2011 12:48

Zeptám se na tebe jedné kamarádky. Třeba o někom bude vědět. Určitě bych na tvém místě určila dny, kdy se nebudu učit, myslet na vše kolem a jen šla dělat třeba sport, lehčí turistiku v přírodě a podobné. Prostě vypnout a spánek je toho vypnutí součástí.
Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.
Uživatelský avatar
vlcek75
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 144
Registrován: neděle 16.říjen 2011 23:04
Rozdáno termixů: 18
Získáno termixů: 26

Re: Psycholog

Příspěvekod malacarodejnice v sobota 5.listopad 2011 10:49

Děkuji :-) ale prostě nemůžu mít jeden den volno,pak mám skluz. :( Je to celé začarovaný kruh. :(
Uživatelský avatar
malacarodejnice
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 116
Registrován: pondělí 29.srpen 2011 14:56
Rozdáno termixů: 15
Získáno termixů: 13

Re: Psycholog

Příspěvekod vlcek75 v neděle 6.listopad 2011 23:47

Kamarádky z lezení jsem se zatím neptala neb na stěně nebyla, ale....sama za sebe ti můžu říct, že pokud člověk opravdu chce,čas si vždycky najde. Nebo se složí. Vím o čem píšu.
Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.
Uživatelský avatar
vlcek75
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 144
Registrován: neděle 16.říjen 2011 23:04
Rozdáno termixů: 18
Získáno termixů: 26

Re: Psycholog

Příspěvekod calwen v pondělí 7.listopad 2011 00:10

Kontakt bych někde možná měla. Na jednu skvělou psycholožku. Otázkou je, jestli nejsi z druhé strany republiky :D
Dřív, než mě budeš pomlouvat a soudit můj život, obuj si mé boty a projdi mou cestou, projdi mou minulost, pociť mé slzy, zažij mou bolest, projdi roky, které jsem prošla já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já! Za každým vstaň a jdi dál, tak jako jsem to udělala já! A až potom můžeš soudit moje chování a tvrdit, že mne znáš... ;)
Uživatelský avatar
calwen
Povalečská stálice
 
Příspěvky: 1210
Registrován: pátek 8.červenec 2011 22:29
Bydliště: Brno
Rozdáno termixů: 200
Získáno termixů: 37

Re: Psycholog

Příspěvekod fullmoon v pondělí 7.listopad 2011 00:22

Napis odkud jsi (klidne do neverejne - do vzkazu) a ja se poptam. Sama si te na triko asi nevezmu :-) .
Uživatelský avatar
fullmoon
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 54
Registrován: neděle 21.srpen 2011 13:11
Bydliště: Brno
Rozdáno termixů: 1
Získáno termixů: 7

Re: Psycholog

Příspěvekod malacarodejnice v pátek 18.listopad 2011 20:33

:culicidiky: Děkuji všem za příspěvky a zprávy :),je mi líp,nejsem už ničí otrok,chodím cvičit a tancovat :) a škola společně s bolestmi hlavy mi nedělá starosti :) :Yahoo!:
Uživatelský avatar
malacarodejnice
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 116
Registrován: pondělí 29.srpen 2011 14:56
Rozdáno termixů: 15
Získáno termixů: 13
Za tento příspěvek dostala uživatelka malacarodejnice termix od:
LiMi, Lydie

Re: Psycholog

Příspěvekod Lydie v pátek 18.listopad 2011 23:41

Takže na dobré cestě? :tleskam:
Tak jen tak dál, Malá Čarodějko ;)
Kočky jsou chytřejší než psi... Obrázek...nebo už jste snad viděly osm koček, jak táhnou sáně?
Uživatelský avatar
Lydie
Nejvyšší povalečka
 
Příspěvky: 2694
Registrován: pátek 8.červenec 2011 17:02
Bydliště: Praha
Rozdáno termixů: 126
Získáno termixů: 255

Re: Psycholog

Příspěvekod LiMi v neděle 20.listopad 2011 01:13

:good: ;)
Uživatelský avatar
LiMi
Zdejší povalečka
 
Příspěvky: 432
Registrován: pondělí 18.červenec 2011 16:32
Bydliště: Praha
Rozdáno termixů: 32
Získáno termixů: 31

Re: Psycholog

Příspěvekod malacarodejnice v čtvrtek 1.prosinec 2011 23:01

Je to na velmi dobré cestě. Cvičím,na oběd chodím mimo školní jídelnu,kde vaří z čerstvých potravin. Podle rozborů krve a poslední kontroly jsem na tom dobře. :Yahoo!: Klesl mi tlak a tak se mi ulevilo. :-)
Uživatelský avatar
malacarodejnice
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 116
Registrován: pondělí 29.srpen 2011 14:56
Rozdáno termixů: 15
Získáno termixů: 13

Re: Psycholog

Příspěvekod Lydie v čtvrtek 1.prosinec 2011 23:04

Jsi šikula, ale to my dávno víme :-) Hlavně, ať to vydrží
Kočky jsou chytřejší než psi... Obrázek...nebo už jste snad viděly osm koček, jak táhnou sáně?
Uživatelský avatar
Lydie
Nejvyšší povalečka
 
Příspěvky: 2694
Registrován: pátek 8.červenec 2011 17:02
Bydliště: Praha
Rozdáno termixů: 126
Získáno termixů: 255

Re: Psycholog

Příspěvekod virgin v pátek 2.prosinec 2011 10:18

:jojo: :good: :friends:
zdejší uklízečka Obrázek
Uživatelský avatar
virgin
Nejvyšší povalečka
 
Příspěvky: 2607
Registrován: pátek 8.červenec 2011 18:07
Bydliště: sluj
Rozdáno termixů: 137
Získáno termixů: 194

Re: Psycholog

Příspěvekod malacarodejnice v čtvrtek 18.červenec 2013 18:58

S jednou věcí si nevím rady. Proč je mi smutno po člověku, který neexistuje. V realitě nemám šanci potkat takovou holku jakou bych potřebovala. :unknown: Přečetla jsem si I tvoje utrpení má smysl od Elisabeth Lukasové, je to hezká knížka, nicméně jsem jejím prostřednictvím nenašla to správné nasměrování myšlenek. Nechápu proč se v noci budím a brečím. Nemám důvod ke smutku. Všechno dobře dopadlo, takže nerozumím sama sobě.
Uživatelský avatar
malacarodejnice
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 116
Registrován: pondělí 29.srpen 2011 14:56
Rozdáno termixů: 15
Získáno termixů: 13

Re: Psycholog

Příspěvekod Námořníček v pátek 19.červenec 2013 10:51

malacarodejnice píše:Ahoj holky,
(ne)máte zkušenost s psychologem? Je toho na mě moc,ve škole je toho tolik,že nevím ani jak se jmenuju a myslím,že se to odráží i na tom,jak se chovám. A je to přesně to,co nechci. :oops: :-( Někteří učitelé zřejmě přišli o rozum se svými nároky na úspěšné zakončení předmětu. Takovou bolest hlavy jakou mám jsem zažila jen u maturity o svaťáku. Teď mě ta hlava bolí úplně stejně,akorát že už pátým týdnem. O tom co bude náročné se mi už zdají sny,bohužel ne s dobrým koncem.


Mčarodejnice, něco podobnýho sem měla v 1. ročníku... :bad: trpím migrénama a na konci poslední hodiny mě tak praskala hlava, ... My svaťák mít nebudeme, ale přemýšlím o tom, že až budeme přesně vědět kdy budeme maturovat tak si vezmu měsíc předem volno, odjedu do hor, nejspíš ani nesnesu nikoho vedle sebe, budu protivná atd.. Asi mě to taky čeká sny o maturitě :bad:
Uživatelský avatar
Námořníček
Povalečská stálice
 
Příspěvky: 1269
Registrován: pondělí 9.duben 2012 09:27
Rozdáno termixů: 135
Získáno termixů: 20

Re: Psycholog

Příspěvekod Mirka79 v pátek 19.červenec 2013 16:10

malacarodejnice: to se někdy stává, že je nějak všechno špatně, ani nevíme proč...někdy právě to vybrečení pomůže...držím palce při hledání rovnováhy :chudato:
Uživatelský avatar
Mirka79
Zdejší povalečka
 
Příspěvky: 153
Registrován: pátek 8.únor 2013 11:56
Rozdáno termixů: 29
Získáno termixů: 8

Re: Psycholog

Příspěvekod virgin v úterý 23.červenec 2013 13:59

:jojo: a časem ti docvakne, cožeto je vlastně špatně.

u mě to bylo s mamkou, ta nespokojenost a frustrace. odstěhovala jsem se a jsem v klidu. no a pak samozřejmě CO- než si to čék přizná, než se s tim srovná.... tak je sám sobě protivný.

zkrátka, důvody můžou být různý a u tebe to vypadá, že momentálně nevíš, co s životem, tak to na tebe dolehlo a nevíš, kudy kam a co a proč :nevimnevim: :unknown:
zdejší uklízečka Obrázek
Uživatelský avatar
virgin
Nejvyšší povalečka
 
Příspěvky: 2607
Registrován: pátek 8.červenec 2011 18:07
Bydliště: sluj
Rozdáno termixů: 137
Získáno termixů: 194

Re: Psycholog

Příspěvekod malacarodejnice v sobota 27.červenec 2013 20:17

Bohužel to tak asi bude. Zjistila jsem, že nemám žádné kamarády, že se bojím s někým seznámit. Neumím přijímat kladné události, co mě potkaly. Jsem vystrašená a osamělá. A nevím, co mám dělat. Protože přes internet se seznamovat nechci a ve skutečnosti to psychicky nezvládám. :unknown:
Uživatelský avatar
malacarodejnice
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 116
Registrován: pondělí 29.srpen 2011 14:56
Rozdáno termixů: 15
Získáno termixů: 13

Re: Psycholog

Příspěvekod malacarodejnice v sobota 27.červenec 2013 20:34

U mě je problém v tom, že se nedokážu vyrovnat s tím, co se mi stalo. Mám za sebou citové vydírání a zneužívání. Myslela jsem si, že už je to za mnou, ale není.
Uživatelský avatar
malacarodejnice
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 116
Registrován: pondělí 29.srpen 2011 14:56
Rozdáno termixů: 15
Získáno termixů: 13

Re: Psycholog

Příspěvekod Blissenobiarella v neděle 28.červenec 2013 03:43

Mohu Ti říct, jak to bylo a je se mnou a něco málo si z toho si můžeš odnést pro sebe, ale je to řešení na dlouho, ovšem efektivnější.


Byla jsem malá. Uvažovala jsem nad vším, co jsem viděla, co jsem cítila, co mě zaujalo, pozorovala vše kolem sebe, rozebírala v mysli, spřádala teorie. Věkem se teorie stávaly složitějšími, šly více do hloubky. Tak je tomu dodnes. Až budu stará, budu jako nějaký chodící počítač... :haha:
Měla jsem tehdy všechno ráda ráda. Nepřála jsem nikomu nic zlého. Své myšlenky jsem si nechávala pro sebe. Nevěděla jsem totiž, jak je převézt do slovní lidské řeči (i když si to možná někteří neuvědomují, naprostá většina toho, na co vědomě pomyslíme, ve slovech není - a prostě nemohu věřit tomu, že by někdo mohl mít tak omezenou mysl, že by přemýšlel pouze ve slovech; jen si to prostě neuvědomuje a spoustu věcí za myšlenky nepovažuje. Jinak by prostě nebyl vůbec schopný fungovat). Ostatní kolem mě také nic ze svého pozorování světa neříkali a tak jsem si myslela, že o tom prostě také nemluví. Nevím ani teď, jak moc se ode mně lišili a liší, upřímně doufám, že si jen spoutu věcí neuvědomují, nepřipouštějí, ale snad tam uvnitř jsou.
Děti v mém okolí mě šikanovali. U nás na vesnici, ve škole... i když jsme jeli někam na výlet a já přišla do již utvořené skupinky dětí sama, nebyli na mě příliš milí. I proto vím, že to bylo mnou. Ne tím, že bych opravdu byla škaredá, hloupá, adt., jak jsem jim po léta věřila, že taková jsem (a proto mi tedy možná právem ubližují), když mi to roky vtloukali do hlavy, ale proto, že v podvědomí vycítili něco, co neznají a čeho se mají bát (asi ten strach z neznáma máme v pudech); duši, která jim říká něco, čemu nerozumí, neví, jak odpovědět... Já se nechtěla bránit. Nelíbila se mi ta představa. Nechtěla jsem přemýšlet, jak jim to vrátit. Přála jsem si, aby prostě takoví nebyli. Abychom se nemuseli hádat, stát proti sobě. Příliš jsem se tedy nebránila a byla oblíbeným terčem svého dětského okolí. Když mi zrovna takto ubližovali, cítila jsem se nešťastná, ale... Měla jsem v hlavě TOLIK jiných věcí, svých snů, úvah, že mi brzy vždy něco špatné pocity vytlačilo. Vlastně právě tehdy na mě lidé nejvíc útočili a právě tehdy mi to nejméně ubližovalo.
Pro své okolí jsem působila jako věčně zasněná, "spící panna" byla častou přesdívkou vyřčenou z úst dětí i dospělých. Podle tlaku okolí, toho, co říkali, jsem pochopila, že mi chtějí říct, že takto je to špatně. Že tak to možná může být v dětství, ale dospělí lidé musejí už být plně v realitě. Jenže co je realita a co iluze? Kdo to skutečně ví? Netaháme se jen my lidé za nos? Samozřejmě jsem jim to tehdy bez výhrad věřila. Dospělí přece musí vědět, jak má všechno být, jací lidé mají být. Teď zjišťuji, že dospělí neví o nic víc než děti, jen děti jsou ještě nakloněni novým myšlenkám, dospělí už mají převzatý jediný model, který všichni okolo tolerují a podle něj žijí.
Jak jsem šla do puberty, řekla jsem si, že už bych na té dospělosti měla zapracovat. A že tedy způsob, jakým uvažuji, jakým se řídím, můj hodnotový žebříček, prostě vše je špatně. Vše se musí přepracovat - k dospělosti.
A tak jsem také dělala. Ano, stále jsem spřádala své teorie, stále jsem ve velkém snila, vnímala pocitově vše kolem sebe, ale odteď tajně. Bylo to něco zakázaného, vadného, co se nikdo nesmí dozvědět. Kupodivu právě v té době (tehdy se mi to jevilo jak naprostá záhada, teď je mi jasné, že lidé zareagovali: duše, co se nám podřídila, správně) úplně ustala šikana. Jak jsem se blížila k dospělosti, na střední škole, stále mi ještě vyčítali, že nemluvím (neměla jsem totiž chuť mluvit o tom, o čem chtěli ostatní, přišlo mi to jako zbytečná výměna slov, a když jsem nakousla něco z obsahu mé hlavy, zjistila jsem, že po půl minutě mého proslovu se lidé otočili a začali plkat opět mezi sebou, jako bych vůbec nemluvila, jako bych vůbec neexistovala, ač jsem stále ještě mluvila. Velice rychle jsem to vzdala.
Začala jsem vnímat nové pocity: nenávist, závist, zlobu, strach... plnily mne. Jako kdybych byla slepá a nevnímala tato varování.
Pak došlo k setkání s mou novou učitelkou, ze kterého se po čase zrodila velice bolestná láska, a tím pádem nalezení další odlišnosti od mého okolí, kterou jsem v té době velice těžko nesla (a která je v prorovnání s mou hlavou jen drobná odchylka :pche: ). Pak se ještě přidalo zničení mého životního plánu - přesvědčování mé druhé učitelky zpěvu, že já tady nemám co dělat, poněvadž zpěváci musejí být komunikativní lidé a musí povahově splňovat přesně tyto body, a dařilo se jí to tak dobře, že jsem již po měsíci hodin s ní ani dobře zpívat prostě nebyla schopná (fascinující, co všechno s vámi dokáže udělat pochroumaná psychika).
Tyto dva zničující proudy mě naprosto odrovnaly. Stala se ze mě chodící skoro mrtvola - ještě jsem uvnitř žila, ale jako umírající na smrtelné posteli. Nechtěla jsem takto žít. A nechci tak žít ani nikdy jindy v životě. Jsem člověk, co nedokáže žít stagnujícím životem. Musím někam směřovat, mít nějaký cíl, kterého se snažím dosáhnout, i kdyby to třeba nešlo dobře. Ale mít nějaký směr. Nechtěla jsem takto už setrvávat. Tehdy jsem už nevěřila, že se do může změnit. Ono na změnu je potřeba především vaše snaha. A na tu já sílu neměla. A nevěděla jsem ani, kam tu snahu směřovat.
Plánovala jsem sebevraždu. Jediné, co mě ještě brzdilo, byl můj největší strach, silnější než všechno to trápení, co jsem kdy v životě měla. Strach z toho, že někomu ublížím. Že budu vnímat, jak se dotyčný trápí (a já tyto věci vnímat umím). A já budu vinna. Věděla jsem (i když v určitých chvílích jsem byla duševní bolestí tak zaslepená, že jsem byla přesvědčená, že jen překážím ostatním duším, že když tu nebudu, prospěje jim to), že svou úmyslnou smrtí ublížím. Svým rodičům, svým příbuzným, možná snad i některým známým. Že je to bude bolet. A já za jejich bolest budu zodpovědná. I když mi to možná po smrti bude jedno, minimálně s tím pocitem budu muset umírat. Budu umírat a budu zlá. Moc zlá. Právě tento strach mi zachránil život. Způsobil, že jsem to stále odkládala, prostě nedokázala ublížit, i když jsem tou stagnací života příšerně trpěla. Jako kdybyste donutili velmi starého člověka, který již nemá chuť do života, s rozsáhlými zdravotní problémy, opuštěného, uvědomujícího si, že nemá sílu na nějaké další snažení v životě, že již nic nevykoná, jen čeká na smrt, aby takto žil dalších padesát let.
Po pár letech, když se touha po NÍ přesunula ze škatulky: "chci ji a asi z toho zešílím" do: "miluju ji, ale jsem vyrovnaná, smířená s tím, že ji nikdy nemohu mít, ani být v její blízkosti" a zároveň jsem již léta nebyla pod vlivem mé učitelky zpěvu, a tedy se z vlivu vyprostila, pocítila jsem, že jsem opět volná. Že dokážu milovat i jiné a mohu nadále usilovat o svůj sen. Ale to byly vyřešeny jen tyto dvě věci. Nic víc.
Byla jsem sama. Chtěla jsem žít. Chtěla jsem se o lecos snažit. Nebyla jsem úplná. Přišlo mi, že jsem jako na neznámé planetě. Jako by všichni lidé byli zástupci jiného druhu. Odstěhovala jsem se od rodičů. Nové zaměstnání. Prošla jsem dvěma vztahy, abych pak dospěla k názoru, že budu raději sama. Že když jsem ve vztahu s někým, od koho jsem tak odlišná (což byli z mého tehdejšího pohledu všichni) ubližuju mu tím. Že to nejde zesynchronizovat. Byla jsem smířená se svou doživotní osamělostí.
Nová práce. Noví lidé. Nová duše - a k mému naprostému překvapení naprosto kompatibilní s mou. Nejdříve jsem myslela, že budeme nejlepší přítelkyně. Ale již po pár dnech má osamělá duše zahořela láskou. A její také. Co na tom, že byla transsexuální, že měla mužské tělo. Tak nedůležité... Nebyla jsem sama. Měla jsem naději. Naději, že je nás víc. Že časem v dalších generacích nás může být mnohem více. A že lidstvo bude časem vyléčeno.
Samozřejmě se objevily problémy. Ona byla sama již tehdy duševně vyrovnaná, já ještě hledala cestu k harmonii své duše, ale i díky jejímu problému s tělem se objevovaly problémy, které její vyrovnanost narušovaly. Náš vztah byl jako horská dráha. Chvíle naprostého souznění, štěstí a chvíle beznadějí, trápení, bezmocnosti. A nakonec... Dostala své vytoužené léky. Konečně se i duševně cítila správně, jako skutečná žena. Byly jsme v opojení. Naprosto šťastné. S pocitem, že máme sílu na vše. Chvíli. Pak léky začaly působit jinak než chtěla a bylo to. Cítila se jako bezpohlavní, a časem přestala cítit téměř úplně. Z duše plné tužeb, úvah, síly, krásy, štěstí se stala prázdná díra v tělesném obalu, která si pamatuje, jaké to bylo před tím, tak, jak to chtěla, jak to na chvíli měla. Která ví, že to není správně a že to takto nechce, ale neví, jak to dostat nazpět. A já, která to všechno vnímá. Která je jako v kleci, co jí brání pomoct své drahé duši, jen ji nechá se na ni dívat... Ano, již jsem měla i jiné cíle. Nebyla jsem na tom jako tehdy. Jako když jsem neměla nic. Učila jsem se. Ale nechtěla jsem se jen tak rozloučit s něčím, co jsem v podstatě celý život tak těžce hledala. Nechtěla jsem se vzdát. A nechci se vzdát. Ona je takto rozbitá dodnes. Ale já se změnila...
Já se právě díky tomu pohledu na ni, na zničenou, duševně vyléčila. Tak strašně jsem ji chtěla zachránit. A mé celoživotní teorie mě zavedly k možnému způsobu. A tak jsem pochopila, že tehdy, jako malá, jsem byla úplná, šťastná (ať mi ubližoval kdo chtěl), a dokonale správná. Že ten tlak okolí byl naprostý omyl. Že oni se také nechali svést tlakem, když byli dětmi, že vlastně nikdo není uvnitř kompletní, že jsou rozbití, a neví, jak se dát dohromady. A že se příšerně bojí, že na to ostatní přijdou, a tak se tváří, že je vše v pořádku. A aby jim to šlo lépe, přesvědčí se, že žádný problém vůbec nemají. Pochopila jsem, že člověk je správný právě tak, jak se narodí. Nikdo se nenarodí stejný. Ani na jednom stromě nenajdete dva identické listy (a to mluvíme jen o jejich vizuálním vzhledu...) Nemůžeme se navzájem srovnávat. Nemůžeme se snažit být jako jiní. Sami sebe tím zničíme. Musíme vzít to, co jsme si sami do života narozením přinesli, a plně to využít.
My duše (každý ji má, všechno ji má) spolu komunikujeme. Do lidských slov to přeložit nelze. Lidé po tolika letech svou mluvenou řeč natolik využívali, že zapoměli, jak používat tu druhou, tu skutečnou. A tak ji teď používají jen na nevědomé úrovni. Někdy se pár útržků vydere na povrch do vědomí a pak tomu říkají intuice, třeba když mají pocit, že se na ně něko dívá, odlednou se a opravdu, nebo mají z nějakého člověka kolikrát i velmi slušného dojmu divný pocit, a pak se ukáže, že v sobě nenosí dobré úmysly...
My duše cítíme. A právě to říkáme, často dokonce křičíme na všechny ostatní. A ostatní nás slyší. Pokud se já - duše cítím nešťastná, cítí to i ta vedle mě. Jen pokud jde o lidi, vědomě to nezaregistrují. Pokud je duše vedle mě nešťastná, cítím to i já. Teď si představte plno duší kolem vás, které se z různých důvodů cítí nešťastně. Všechny naráz to své neštěstí na vás křičí. A protože je jich tolik, vaše pocity z nich jsou o tolik intenzivnější. Pokud někomu ublížíte, ublížíte i sobě, jen to možná vědomě nezaregistrujete. To jen, kdyby někdo argumentoval, že je zbytečné udělat radost někomu jinému. A že když jinému blížíme, je to v pořádku, pokud to nám něco přinese. Že jediná logická snaha je udělat radost sobě. ;)
Naše dnešní lidská civilizace je právě toto. Křičíme na sebe svá neštěstí a zároveň si navzájem způsobujeme důvody těchto pocitů. Děláme, že o ničem nevíme, ptáme se, proč je ten svět tak zlý, a jsme naštvaní, že se to samo nespraví. Jsme přesvědčení o tom, že štěstí a klid v duši nám zajistí peníze a vše, co si za ně koupíme. Někteří peníze mají a kupují vše možné, ale po čase vždy zjistí, že když tu danou věc mají, už jim nic nepřináší. Chtějí další. Spustí se nekonečný kolotoč a oni nikdy nedosáhnou toho stavu, kdy již mají vše, co chtěli. Ale přesto si nepřipustí, že jdou na to ze špatného konce a myslí, že prostě jen ještě nenashromáždili tu správnou sumu, nepořídili všechno. Ostatní lidé peněz moc nemají a tudíž tyto pocity neznají. Závidí těm, kteří je mají, protože si stejně jako oni myslí, že penězmi si zajistí to, co je učiní šťastnými, a myslí, že když je nemají, tak přicházejí o šanci být šťastní.
Co vlastně učiní duši šťastnou? Co duše vnímá? Pocity. A to je to jediné, co nás dokáže učinit šťastnými. Proč jíme? Abychom neměli hlad. Proč nechceme mít hlad? Abychom neměli špatný pocit hladu. Proč chceme peníze? Abychom si mohli pořídit něco, co chceme a nebo měli dobrý pocit, že si to můžeme pořídit. Proč to chceme? Protože budeme mít dobrý pocit z toho, že to máme. Kdybychom z toho žádné pocity neměli, bylo by nám jedno, že nic nemáme. Takže ano, i peníze chceme ve skutečnosti jen kvůli pocitům.
Proč bychom vlastně chtěli žít, kdyby nám to bylo jedno? Nejspíš bychom pak seděli, nejedli, nepili, a nakonec bez zájmu umřeli. Tato geniální myšlenka o tom, že žijeme jen pro pocity, pochází právě z mysli mé drahé. Když ještě byla celá.
Co tedy vlatně jako lidstvo chceme? Jaké pocity? A jaké pocity si předáváme a navzájem způsobujeme?
Bliss, a teď zpátky k problému!
Pochopila jsem, že jediný způsob, jak já mohu své milované duši pomoct, jsou právě ty pocity, které jí řeknu. Ona je sice ve stavu, kdy i tímto způsobem komunikuje velice špatně, jakoby jen částečně, ale snad dokáže zachytit alespoň kousek. A co jí říkám, když jsem frustrovaná z jejích problémů, ze svých problémů? A co jí vlastně chci říct? Co jí chci předat? Nejdříve to musím sama v sobě cítit. Být tím plna. Musím se sama vyléčit, abych mohla vyléčit ji. Nebo alespoň dopomoci s léčbou její duše. Nemusí to fungovat, ale když to nezkusím, nepomohu jí určitě.
A to se stalo mým lékem na duši. Teď v sobě nacházím stále větší klid. Ještě cítím i ty negativní emoce, ale postupně se mi daří je omezovat, ničit. Vím, že snít je správné. Jak máte pak vědět, co chcete dokázat, když si nic nevysníte? :haha: A není to nic, co se má skrývat. Vím, že vše, co mi říká mé podvědomí, jsem já - skutečná. A že taková mám být. Ne jako kdokoli jiný. A nikdo jiný nemůže být jako já. Byl by to ten samý omyl. Jen spousta lidí teď... nejsou sice jako já, ale přesto nejsou správní. Nejsou totiž sebou samými. Jsou nějakým smyšleným pokřiveným vzorem, který si kdysi vybájili a teď už ani netuší, kde se vzal. To chci. Ne aby ostatní byli jako já. Ale aby byli sebou samými. Kdyby moje drahá duše byla jako já, co bych na ní mohla obdivovat? Čím by mne mohla překvapovat? A ji takovou chci zpátky. Je mi jedno, že mě často ignoruje, dělá, že není doma, a pak to zapírá, nezlobím se na ni. Vím, že je to z toho zmatku, co v ní zbyl, že neví, co sama se sebou. Když se na ni budu hněvat, právě to jí dám. A pak jí jistě nepomůžu.
Vlastně jsem nikdy až donedávna netušila, proč právě zpěv... Proč netoužím dělat nějakou jinou činnost. Proč mi celé ty roky podvědomí našeptávalo, že se právě tomuto mám věnovat. Teď vím. Je to pro mne nejlepší způsob komunikace s dušemi. Hudba jako taková dokáže mé pocity naprosto razantním způsobem ovlivňovat a učinit je tak intenzivními, až, jako by ve mě explodovaly... A zpěv je uvolní naprosto čistě a jasně, velmi hlasitě. A duše, i když jsou zaslepené a před přirozenou komunikací zavírají oči, tohle prostě musejí slyšet...


A to je má rada. Hledej v sobě samu sebe a takovou buď. Je to pátrání možná na dlouhá léta. Ale pak, až víš, kdo skutečně jsi, až víš, po čem Ty sama skutečně toužíš, najdeš klid a nikdo a nic Ti jej nevezme. Jinak poradit nedokážu.
Kdybys pak o sobě měla napsat podobný "román" (za tu délku se omlouvám, je pro mne poslední dobou tak težké přeložit alespoň částečně své myšlenky do srozumitelných slov a vždy mi připadá, že jich stále není dost, aby vše vystihly), jako před chvílí já, byl by naprosto o něčem jiném, ale právě to by bylo správné. Byl by o Tobě.
Moje lásky mají syčivé hlásky: Ssssssssssssssssssssssssssss...
Uživatelský avatar
Blissenobiarella
Povalečská pečovatelka
 
Příspěvky: 1435
Registrován: pátek 8.červenec 2011 22:49
Bydliště: Brno
Rozdáno termixů: 126
Získáno termixů: 182
Za tento příspěvek dostala uživatelka Blissenobiarella termix od:
malacarodejnice

Re: Psycholog

Příspěvekod Blissenobiarella v neděle 28.červenec 2013 03:53

No a klasické doporučení na závěr, co se týče mých příspěvků:

Pokud máte pocit, že je text, který jste právě přečetli, psán v cizím jazyce, jež neznáte, s klidným srdcem si řekněte, že jeden, dva cizí jazyky stačí. Já neumím ani to. :haha:
Moje lásky mají syčivé hlásky: Ssssssssssssssssssssssssssss...
Uživatelský avatar
Blissenobiarella
Povalečská pečovatelka
 
Příspěvky: 1435
Registrován: pátek 8.červenec 2011 22:49
Bydliště: Brno
Rozdáno termixů: 126
Získáno termixů: 182

Další

Zpět na Poradna

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron