Příběhy dcer rodičů

Máte pocit a nebo jste právě zjistili, že je vaše dcera/kamarádka/sestra lesba? Co to vlastně všechno znamená? Co s tím? Třeba tady najdete odpověď.

Příběhy dcer rodičů

Příspěvekod Lydie v pondělí 19.září 2011 12:31

Milí rodiče neznámých homosexuálních dcer,

tady jsou příběhy jiných lesbických dívek, které již svou orientaci svým nejbližším sdělily před kratší či delší dobou.
Příběhy jsou určeny pouze pro Vás :jojo:
Kočky jsou chytřejší než psi... Obrázek...nebo už jste snad viděly osm koček, jak táhnou sáně?
Uživatelský avatar
Lydie
Nejvyšší povalečka
 
Příspěvky: 2694
Registrován: pátek 8.červenec 2011 17:02
Bydliště: Praha
Rozdáno termixů: 126
Získáno termixů: 255

Re: Příběhy dcer rodičů

Příspěvekod Terka v pondělí 19.září 2011 13:02

Coming out pro rodiče

Přesto, že jsem svou náklonost k ženám uvědomovala již ve školce a sama sobě vyoutovala v pubertě, můj coming out před rodiči probíhal až v době, kdy jsem poznala svou první životní partnerku. Bylo to o trochu lehčí tím, že jsem už měla svou práci a bydlela daleko od domova. Mí rodiče si nemohli nevšimnout, že jezdím domů na víkendy čím dál tím méně a začali mít starosti, že pracuji příliš intenzívně. Můj coming out k oběma rodičům tedy probíhal po telefonu, ale nebyl o nic méně stresový. Byla to nejprve moje matka, které jsem to řekla. Její první reakce byla, že nebudu moci mít děti. Řekla jsem jí, že s dětmi to zase nemá moc společného, protože jsou dneska možnosti, jak se homosexuální žena stane matkou, pokud chce. Horší byla reakce otce (katolíka), který mou sexuální orientaci považoval za negativní věc a telefonní hovor s ním byl opravdu velmi nepříjemný. V tu dobu jsem na tom nebyla zrovna nejlíp, protože tenkrát byla homosexualita tabu a partnerka pocházela z malého konzervativního města. Jediný, kdo mě dokázal v mém coming outu podpořit, byl známý pražský sexuolog MUDr. Procházka a klub Lambda, který v Praze tenkrát existoval.
A jak to pokračovalo mezi mnou a mými rodiči? Pravda je, že jsem dojížděla o víkendech za partnerkou a tudíž jezdila domů málo. I když jsem to takto nikdy nevyslovila, bylo zřejmé, že se partnerky nevzdám. Rodiče si postupně zvykli. Dneska matku několikrát do roka navštěvuji i s mou partnerkou, která je součástí naší rodiny a otec, když umíral a přemítal o životě, mi jednou řekl, že mě chápe a že ze všeho nejvíc mu pomohly pořady o homosexuálních lidech v televizi.

Pro rodiče: nebylo pro mě vůbec jednoduché si uvědomit, že budu až do konce života patřit k jedné z menšin populace. Byla jsem tím dost zaskočená, přitom jsem věděla, že se to změnit nedá, že s tím budu žít až do konce svého života. Dneska už je všechno v pohodě, ale když se na svůj coming out podívám zpětně, tak by mi bývalo hodně ulehčilo, kdyby mí rodiče tenkrát reagovali hned od začátku řekněme vlídněji a podpořili mě.
Uživatelský avatar
Terka
Povalečská stálice
 
Příspěvky: 500
Registrován: úterý 2.srpen 2011 21:29
Rozdáno termixů: 30
Získáno termixů: 128
Za tento příspěvek dostala uživatelka Terka termix od:
Lydie

Re: Příběhy dcer rodičů

Příspěvekod calwen v úterý 20.září 2011 12:39

Když mi bylo 18, začala jsem tušit, že ne všechno je v mém životě úplně v pořádku. Přestala jsem vyhledávat muže, pokud jsem se s nimi stýkala, tak pouze za účelem přátelského posezení a "poklábosení". Žila jsem tehdy mimo domov z různých důvodů. Tudíž tuhle změnu moji rodiče nemohli nijak postřehnout. Když jsem se v 19 letech odstěhovala 70 km od domova, kontakt s rodiči se značně omezil. K matce jsem jezdila jednou za 3 měsíce, otce jsem vídala, když se za mnou zastavil v čase mezi jeho pracovními schůzkami. Když se zadařilo, bylo to jednou týdně a tak na 10 minut.
V téhle době mi přišla do života žena, díky které jsem pochopila, že s mužem šťastná být nemůžu, i kdybych sebevíce chtěla. Pro mě osobně nebylo těžké přijmout, jak se věci mají. Jediné, čeho jsem se bála, byla možná reakce mé rodiny a mého okolí. Po nějakém čase jsem vytáhla svého otce na kafe a mezi řečí mu sdělila, že "to s chlapama růžově nevidím, že spíš koukám po holkách". Reakce mě odrovnala. Čekala jsem výčitky, zklamání. Ale rozhodně ne větu "já jsem něco takovýho tušil už dlouho". Po tomto rozhovoru se mi dost ulevilo. I když pořád byla ta horší část přede mnou. Moje matka. Osobně jsem tehdy neměla možnost jí to říct, zvolila jsem jinou možnost - skype. Její reakce mě spíš nutila ke smíchu. Brala to s humorem. A poté ještě párkrát na toto téma tropila žerty. Když jsem po čase přivedla svoji přítelkyni na víkend domů, vypadalo to více, než dobře. S matkou, sestrou i s nevlastním otcem nebyl jediný problém.
Jsem velice vděčná za to, jak moji rodiče tento fakt přijali. S otcem dodnes diskutujeme o budoucnosti, probíráme moje vztahy, možnost dětí a tak dál. S matkou to asi tak růžové nebude. Ale už jen to, že to přijali naprosto v pohodě, mi dost ulehčil i pozdější potíže se sebepřijetím.
Dřív, než mě budeš pomlouvat a soudit můj život, obuj si mé boty a projdi mou cestou, projdi mou minulost, pociť mé slzy, zažij mou bolest, projdi roky, které jsem prošla já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já! Za každým vstaň a jdi dál, tak jako jsem to udělala já! A až potom můžeš soudit moje chování a tvrdit, že mne znáš... ;)
Uživatelský avatar
calwen
Povalečská stálice
 
Příspěvky: 1207
Registrován: pátek 8.červenec 2011 22:29
Bydliště: Brno
Rozdáno termixů: 200
Získáno termixů: 37
Za tento příspěvek dostala uživatelka calwen termix od:
Agnes, Lilly, Lydie

Re: Příběhy dcer rodičů

Příspěvekod vlcek75 v čtvrtek 17.listopad 2011 18:04

Jsem ze čtyř sourozenců. Mám dva bratry a jednu sestru. Při tomhle počtu dětí v rodině by se dalo říct, že odchylka jednoho dítěte není tak velký problém, zvlášť když rodina není věřící a dodržuje jen určitá nepsaná pravidla, kdy jedno z pravidel je láska k dětem. Můžu v klidu říct, že než umřel otec jsem, vyrůstala v harmonické rodině, vedené k nesobeckosti, lásce, svobodnému projevu jedince a toleranci. I po jeho smrti bylo téměř vše v normálu, jen děti byly víc zaúkolované, aby pomohly v domácnosti, když máma měla směny na operačním sále.
Jedna věc se u nás v rodině nikdy neřešila a dalo by se říct, že určitým způsobem byla tabu. Nikdy se u nás neřešila orientace jedince a je fakt, že s_e.x. se taky moc neprobíral. A snad právě proto, byla reakce rodiny tak nepříjemná a svým způsobem šílená. V době dospívání jsem věděla, že něco je jinak, ale nepřipouštěla jsem si to. Kolem svých 16 – 17 let jsem si byla jistá, že muž bude vždy můj přítel, ale nikoliv partner. Přesto jsem se snažila žít jako každá jiná holka, ale jak jsem brzo zjistila, ubližovala jsem sobě a hlavně klukům. Oni milovali, trápily se a já? Bylo mi to líto, ale nemohla jsem s tím nic dělat. I přes snahu jsem prostě nemilovala a mužsky intimnější kontakt mi byl víc a víc nepříjemný, vlastně mě naplňoval odporem, ačkoliv proti klukům nic nemám.
Když se rodina dozvěděla o mé orientaci a partnerce, tak i přes lásku k dětem, nesobeckost, určitou svobodu jedince, které jsou, u nás prioritou se stala neuvěřitelná změna. V té době jsem stále bydlela s matkou a bratrem. Starší bratr a sestra zakládaly své rodiny. Byla jsem doslova odsunuta na kraj rodinného kruhu. Dostala jsem svůj příbor, talíř, hrnek, lžičku, svůj ručník a pár drobností. Nikdo z rodiny se semnou nebavil, skoro to vypadalo, že po mém použití kliky u dveří jí otírají. Žádná věta, žádná odpověď, nic a nikdo z rodiny. Totální izolace. Možná by někdo řekl, že to bylo super, ale já to říct nemůžu. U nás v rodině děti vždy s rodiči komunikovaly a jednou týdně dělané společné večery, byly lepší než hry, párty s kamarády či jiné akce. Prostě, jsme na sebe určitým způsobem vázaní, nikoliv závislí. A tak se tato izolace stala vlastně psychickým trestem pro obě strany. Máma nedokázala přijít a mluvit. Nedokázala to ani přenést přes své já. A já nedokázala najít řeč, jak vše vysvětlit. Tento stav trval dva roky. Za celé dva roky mi z rodiny párkrát zavolal starší bratr a sestra. Chápaly co se děje, ale nemohli s tím nic dělat. Máma měla svou hlavu. Když situace byla psychicky už nesnesitelná, tak mi ruply nervy a já udělala neuvěřitelnou rodinnou scénu. Nemá význam psát, co v té scéně vše padlo za věty, co jsem musela udělat, aby si všimla mé, ale i její bolesti, ale má význam říct, že pak v průběhu roku se situace začala uklidňovat. Má význam říct, že v průběhu toho roku uklidňování jsem se rozešla se svou partnerkou a moje neuvěřitelné překvapení bylo, když jsem přišla s práce domů a máma jen tak, jakoby mimo prohodila, co mě trápí a snad, že jsem se nerozešla se svou holkou. Přikývla jsem překvapeně, že ano, a protože jsem věděla, že o svých vztazích jsem doma nikdy nemluvila, uvědomila jsem si najednou, že ten její mateřský instinkt jí řekl, že její dítě něco trápí. Pochopila jsem ten den, že její já trpělo ty dva roky stejně jako já a proč? Protože sousedi si řeknou to je ta, co má holku na holky? Jen proto, že společensky to je jiný? Dva roky se po nocích trápila a mě taky a jen proto, aby sousedky a lidi kolem nemohli říct, že má holku na holky. Dva roky na úkor celé rodiny, sebe i mě se snažila změnit to, co já se snažila změnit dřív, než to věděla. Ty dva roky mě málem dostaly do blázince a jí to muselo stát hodně sil. Dnes je situace jiná. Máma se s tím smířila, uvědomila si, že s tím nic neudělám. Pochopila, že nejsem někdo, kdo se vrhá na ženy, že jsem si to nevybrala a není to ani její chyba. Občas se i zeptá co má partnerka a proč jí nepřivedu. Stále na ní vidím, občasnou nejistotu, ale taky vidím radost, lásku matky, když jsem šťastná. Možná bych na závěr měla říct, že sestra i bratři hrdě přiznávají, že jejich sestra je na holky. Ani já sama to tak hezky říct neumím. Měla bych říct, že od té doby je vzduch v rodině čistý a ještě víc nás sepnul. A i přes občasné rozdílné názory sourozenců na sebe nedáme dopustit. Ty dva roky se hluboko zapsaly v mém já. Uvědomila jsem si, že nás připravily o nádherný společný čas, ukázaly mi krutost rodiče, který se cítí zrazen svým potomkem, bez viny potomka i rodiče. Zbytečnou bolest duše všech zúčastněných, ale hlavně onoho rodiče. Taky jsem si uvědomila, že i čas byl dobrý přítel. Máma ho potřebovala, aby si vše uvědomila a její pocit zrady a zklamání se pomalu vytratil. Zvítězil mateřský cit a uvědomění si, že nejsem špatný člověk, ale hlavně její dcera.
Pokud můžu sama za sebe říct, tak chápu tu ránu pro rodiče, ale možná by si rodič měl uvědomit, jaká to je rána i pro potomka a jaký vnitřní boj vlastně svádí. Společenská pravidla jsou silně vžitá jak pro rodiče, tak pro dítě, které prochází vlastním silným traumatem a opora rodiče, byt je jeho zklamání sebevětší je hodně důležitá. Sama sebe považuju za celkem psychicky silného jedince, ale dobře si pamatuju ty dva roky a musím říct, že jsem nebyla daleko od ukončení života a proč? Jen proto, aby sousedky neměly téma ke kávě? Že to je proti přírodě, která sama tohle stvořila? K vůli bibli, kterou někdo napsal, protože určitý řád a víra být musí, ale s mírou? Proto, že nebudu mít dětí? Kdo řekl, že je nemůžu mít? A jinému. Když si uvědomím, že je dost holek i kluků, co jsou psychicky zranitelnější, říkám si, byla by tohle dostatečná cena za svobodu potomka i rodiče a spokojenost všech kolem? Odpovědět si musí každý sám. Sama za sebe říkám jedno. Žádný soused, bible či společenská pravidla nemůžou upřít krev, žádný z nich nám není tak blízky jako rodič a potomek. A je jedno, jestli je postižený či jinak orientovaný.
Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu.
Uživatelský avatar
vlcek75
Povalečská občasnice
 
Příspěvky: 144
Registrován: neděle 16.říjen 2011 23:04
Rozdáno termixů: 18
Získáno termixů: 26
Za tento příspěvek dostala uživatelka vlcek75 termix od:
calwen, Franta Kocourek, Kate, Lydie, valerie

Re: Příběhy dcer rodičů

Příspěvekod Blissenobiarella v sobota 24.prosinec 2011 18:46

Šílená posedlost po ženě, jež jsem milovala, mě ničila asi čtyři roky. Chtěla jsem být s ní, být v její blízkosti, ale to bylo možné, dokud neodešla ze školy na mateřskou - jednalo se o mou učitelku. Do té doby o mém citu nevěděla, napsala jsem jí totiž týden před tím, než odcházela. Pak jsem už neměla příležitost ji vídat a šílela z toho.
Ke všemu jsem ještě přišla o svůj cíl, o který jsem chtěla usilovat - jistému člověku se podařilo přesvědčit mě, že na to nemám. Kdyby tohoto nebylo, mohla jsem svůj zájem přesunout od trápení kvůli ní na svůj cíl, jenže už nebylo na co. Takže jsem vlastně úplně ztratila důvod žít.
Přemýšlela jsem, jestli mám se svům životem zkoncovat hned nebo ještě chvíli počkat... Bylo to jen takové přežívání. Na ni jsem měla tel. číslo, pak se mi podařilo i zjistit, kde bydlí, takže jsem ji mohla vyhledat. Jenže proč, když o mě neměla zájem. Jednou za půj roku, když už se ta touha po ní vystupňovala do šílených stavů, kdy jsem začínala mít pocit, že ještě chvíli a bude mi už úplně jedno, co provedu, jen aby skončilo to šílenství, jsem jí napsala na e-mail, v němž jsem jí líčila, jak moc bych ji chtěla vídat a že od ní vůbec neočekávám, že by mi snad opětovala mé city k ní, že by mi stačila občas trocha její blízkosti a že už nemám jiný důvod k životu. Co myslíš, že mi asi napsala? Samozřejmě neměla zájem se se mnou scházet a snažila se mě popíchnout, abych smysl života hledala jinde (myslela to dobře), pak už ani nereagovala. Nejspíš jsem se jí znechutila a teď je mi to líto, ale už to neřeším a stejně ani nevyřeším. Normálně bych jí ty maily vůbec nenapsala. Prostě to už byl pokaždé jakýsi zoufalý čin něco změnit, když už jsem měla pocit, že jestli se něco teď nezmění, tak udělám něco ještě mnohem šílenějšího, jak třeba že už svůj život definitivně ukončím a nebo místo mailu půjdu přímo k ní. Samozřejmě jsem i tehdy věděla, kam by to vedlo. Nenáviděla by mne. A to byla poslední překážka, která mě dokázala udržet od tohoto zoufalého činu:
Jako malé mi maminka říkala že se nestává v životě jenom to, že se do sebe lidé navzájem zamilují, ale také, že se občas stane, že se zamiluje jeden, ale ten druhý o něj nestojí. A já si tehdy pomyslela: To je divné. Když ten člověk toho druhého miluje, měl by přece chtít, aby ten druhý byl šťastný. Tak by na něj neměl dotírat. Představila jsem si totiž, jak by mi vadilo, kdyby se mě snažil někdo přesvědčit, abych s ním byla, i když o něj nemám zájem, jak by mi to bylo nepříjemné. Jak by se mi ten člověk hnusil. Ale pak mě napadlo něco jiného: A co kdybych se takdo do někoho zamilovala já? Dokázala bych nedotírat a nechat ho žít, i když mě to udělá nešťastnou? Toužila bych po něm a nechtěla se ho vzdát. Ale kdybych jej přemlouvala, co by cítil on ke mně? Ten samý odpor, který jsem si já před chvílí sama představila k někomu na mě dotírajícího. A ujasnila si jednu věc: Že rozhodně nechci, aby člověk, kterého miluji, ke mě cítil odpor a nenávist kvůli mně a ke mně samé.
Jedině ten obrovský strach, že mne bude přímo nenávidět, mě držel od toho, abych jí zazvonila u dveří. A tak už mi zbývala jen ta druhá možnost: jít pod kytičky. Protože jsem ale cítila, že bych tímto činem ublížila spoustě lidí ve svém okolí a uvědomovala si, že nemám právo jim takto ublížit, tak jsem od toho upustila.
Jenže co se životem, který žiješ jen pro to, aby ostatní nebyli nešťastní kvůli tvému neuváženéhu činu? Tohle mi prostě k životu stačit nemohlo. Pochopila jsem, že jestli opět nechci skouznout až na dno k úvahám a činům o své smrti, musím najít nějaký životní cíl. Že by se objevil nový člověk, který by mi mou lásku vyhnal z hlavy a nahradil ji, v to jsem nedoufala už z důvodu, že ta nynější láska ještě byla příliš silná, aby pustila na své místo někoho jiného. Tudíž jsem nehledala jiného člověka, ale činnost, které bych se naplno věnovala, vložila do ní své úsilí a mohla se soustředit jen na ni a tak zapoměla na to ostatní špatné. Aby můj život dostal opět směr. Má předchozí činnost, o které jsem snila, že jednou uvedu ve skutečnost - zpěv - nepřicházela v úvahu, protože ten dotyčný človek na mě měl pořád ještě vliv. Stále ještě jsem byly přesvědčená, že na zpěv nemám. Takže jsem musela hledat něco jiného, čemu bych ovšem věřila stejně, co by pro mě bylo alespoň téměř stejně důležité. Věděla jsem, že že pokud do několika měsíců nic neobjevím, budu zase na dně a že z toho už se nevyhrabu. Že to bude můj konec a že tudíž mám poslední šanci zachránit svůj život.
Nakonec jsem se rozhodla pro astrofyziku. Naplňovala mě podobně jako zpěv, i když ne tolik, ale úplně to postačilo. V té době jsem byla přesvědčená, že ji půjdu studovat a také jsem o to usilovala. A to úsilí a víra mě vyhrabaly ze dna. Později jsem si uvědomila, že už zpívat zase mohu, že ten člověk už mě svým míněním neovlivňuje, a tak jsem se ke zpěvu vrátila a astrofyzika se stala mým koníčkem, ale svůj účel v určitém období mého života splnila. Zachránila mi život.
Vím, že spousta z vás si asi klepe na čelo, že jsem svůj život viděla tak tragicky. Že mi to tehdy jenom tak připadalo. Ale i teď, když se můj život rapidně změnil k lepšímu - našla jsem sama sebe, vím, že kdyby se mi nepodařilo nic najít, jsem teď mrtvá. A že pokud se v průběhu svého života dostanu zase do stejné situace, tzn. nebudu mít pro co žít, opět nade mnou bude ta hrozba viset. Vím, že jsem se narodila, abych něco na tomto světě dobrého vykonala, a pokud nastane chvíle, kdy budu jen tak přežívat a nebudu se alespoň přibližovat k naplnění svého poslání, nemá pro mě smysl pokračovat ve svém životě. Proto vím, že pokud mám žít a přežít, musím mít PROČ žít. A to je i má rada všem ostatním, kdo pochybují o svých životech.
Moje lásky mají syčivé hlásky: Ssssssssssssssssssssssssssss...
Uživatelský avatar
Blissenobiarella
Povalečská pečovatelka
 
Příspěvky: 1435
Registrován: pátek 8.červenec 2011 22:49
Bydliště: Brno
Rozdáno termixů: 126
Získáno termixů: 182
Za tento příspěvek dostala uživatelka Blissenobiarella termix od:
calwen, Franta Kocourek, Lydie, Malvina


Zpět na Moje dcera/kamarádka/sestra je lesba

Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník

cron